Zápasy Josefa Macka
Josef Macek patřil k lidem, pro které společenská angažovanost byla
morálním imperativem po celý život a to vždy, všude a za všech okolností.
Veřejně činným byl Josef Macek přes šedesát let, od studia na české univerzitě
v Praze na počátku 20. století až do stáří v 60. letech po odchodu na odpočinek
v kanadském Vancouveru. Teprve nemoc na sklonku života vytrhla Macka z
víru společenského dění. Éru aktivního života Josefa Macka lze zjednodušeně
rozdělit zhruba na šest nestejně dlouhých období, lišících se jak jeho
životními podmínkami a společenským postavením, tak formou, zaměřením a
intenzitou jeho veřejného působení: období hledání sebe samého, zápasu
o sociální tvář Masarykovy republiky, čelení fašistické okupaci, zápasu
o pojetí socializace, aktivního odporu totalitní zvůli v ČSR z exilu a
období sympatizování s obrodnými projevy ve vzdálené vlasti.
Vrcholným obdobím Mackova života byla léta 1919-1949.
Po převratu v r. 1918 Josef Macek našel své místo ve vědecké i politické
oblasti a postupně se stal jednou z vůdčích postav společenského života
předmnichovské republiky. Po několikaletém bloudění po boku Modráčka zakotvil
v roce 1924 v české sociální demokracii jako přesvědčený nekonformní socialista,
rozhodně odmítající marxismus a komunismus. V r. 1928 se stal členem ÚV
a poslancem sociální demokracie, v 30.letech dokonce tvůrcem jejího ekonomického
a sociálního programu. V r. 1919 začal externě působit na právě založené
Vysoké škole obchodní, o dva roky později se stal jejím kmenovým pracovníkem
a zanedlouho na to klíčovou postavou jejího profesorského sboru a výuky
národohospodářské teorie a politiky až do jejího zrušení v r. 1949. Mackovou
zásluhou se VŠO stala jednou ze dvou základních ekonomických škol v předmnichovském
Československu soupeřící s Englišovou školou na Masarykově univerzitě v
Brně. V roce 1923 byl Josef Macek jmenován vedoucím redaktorem revuí Naše
doba, jednoho z nejprestižnějších měsíčníků té doby, založeného koncem
19. století T. G. Masarykem. Naše doba se na čtvrt století stala vedle
parlamentu a vysokoškolské katedry hlavní tribunou Mackova působení na
české veřejné mínění. V roce 1925 se profesor Macek navíc stal jedním z
prvních pravidelných účastníků vysoce prestižních schůzek tzv. Čapkových
pátečníků.
Po Mnichovu se všechno změnilo. Sociální demokracie ukončila činnost.
Karel Čapek zemřel. ČSR se proměnila v protektorát německé říše okupovaný
nacistickými vojsky. VŠO jako všechny ostatní vysoké školy byla po 17.listopadu
uzavřena. V červnu 1939 byl Josef Macek obviněn členem zahraničního sekretariátu
ÚV KSČ v Paříži Janem Švermou ze zrady zájmů českého lidu. Obvinění vycházelo
z falešného ideologického základu a po únoru se stalo jedním z hlavních
propagačních argumentů proti Mackovi. Ale Macek za okupace nezradil, nekolaboroval,
ani nesložil ruce do klína, i když se přímo nezapojil do odboje. Jako typický
bojovník ducha Macek odporoval okupantům po svém, zbraněmi duchovními,
drobnou, ale houževnatou prací publicistickou a přednášecí. Jak o tom svědčí
např. vlastenecky laděná rozhlasová přednáška o Albínu Bráfovi z února
1940. Gestapo proto Mackovu rodinu často obtěžovalo. Každé číslo Naší doby
bylo nemilosrdně cenzurováno, několik redakčních spolupracovníků skončilo
v koncentračních táborech, před popravčí četou. Nakonec bylo vydávání časopisu
v srpnu 1944 zastaveno. Přesto musel Josef Macek v letech 1946-48 čelit
anonymnímu udání o kolaboraci s okupanty.
Po osvobození se Josef Macek ihned zapojil do práce obnovené VŠO, opět
vstoupil do obnovené sociální demokracie a opět se ujal obnovené Naší doby.
Pohotově reagoval na aktuální problémy nové situace, jeho knihy a přednášky
se opět těšily mimořádnému zájmu, ale ani ve veřejném životě, ani v sociálně
demokratické straně již nedosáhl postavení, které zaujímal před válkou.
U části české veřejnosti to vyvolávalo velké pohoršení. 18. 9. 1947 Svobodné
noviny v článku K šedesátým narozeninám dr. Josefa Macka napsaly: Historie
se jednou zeptá, proč nebyl k budování našeho nového hospodářského řádu
přibrán člověk tak vynikajících vlastností? Proč se místo jeho hlasu poslouchaly
hlasy
všelijakých socialistických oportunistů a hospodářských amatérů? Důvodů
bylo zřejmě několik, ale Josef Macek zůstal na okraji politického vývoje především
proto, že jako stoupenec demokratického socialismu byl pro jedny příliš
levicový, a pro druhé příliš pravicový, a že nepatřil do žádné
mocenské skupiny domácího odboje.
Paleta zájmů Josefa Macka už od studentských dob byla velice široká.
Zajímala ho etika, národní hospodářství, politika, otázky vzdělávání a
školství, publicistika a působení na veřejné mínění, ale především sociální
problematika. Dá se říci, že zápas s chudobou za všeobecný blahobyt byl
u Josefa Macka středem pozornosti veškerého jeho počínání v teorii i
praxi, ve vědě i v politice. Předpoklad jeho zdaru viděl v překonání
chaosu ve světě způsobeného omyly v hlavách nejen prostých lidí, ale i
politiků. Musíme doufat, pravil J. Macek, že lidstvo vybředne z mystiky v myšlení
o jevech sociálních. Pak technika sociální čili politika dohoní techniku
fyzikální a udrží s ní krok. Pak se nestane, aby lidstvo vedené špatnou
politikou nemohlo vydržet ve světě přeplněném úspěchy techniky výrobní
a dopravní, aby hynulo hladem při nadvýrobě obilí a dobytka. Na jiném místě
Macek napsal: svět potřebuje novou hospodářskou filosofii, potřebuje si
ujasnit podstatu blahobytu, jeho podmínky jak hmotné, technické, tak morální
a politické.
Josef Macek nebyl proti systému, založeném na soukromém vlastnictví.
Ale odmítal princip laisser faire v klasické podobě a byl proti takovému
soukromopodnikatelskému podnikání, které bezohledně narušovalo celospolečenské
zájmy a zneužívalo svého monopolního postavení. Řešení hledal ve vyvážené
sociální politice. V roce 1930 Macek o sobě napsal: Myslím, že jsem se
dostal k socialismu jednak proto, že jsem přímo poznal, jak se člověku žije
z práce v dnešním řádě společenském, jednak tím, že jsem studiem národohospodářským
došel k přesvědčení, že jsou jisté chyby v soustavě společenské, které
s hlediska mravního jsou křivdami a ke křivdám vedou, s hlediska hospodářského
znamenají jednak plýtvání, jednak chudobu, a spolu jsem poznal, že tyto
chyby a křivdy lze napravit, protože jsou dílem lidským. A ještě: svůj významný
článek Problémy socializace z října 1946 končil slovy " Při
socializaci - opakujme si to pořád nejde o to zespolečnit chudobu, nýbrž
blahobyt".
V roce 1929 v úvaze uveřejněné v Naší době o revizi programu strany
sociálnědemokratické Josef Macek psal o dvou politických skupinách o intelektuálech
a efektuálech. První se utápěli v marxistických diskusích o nastávající
agonii kapitalismu, sociální revoluci, podobě budoucího řádu, druzí si lámali
hlavu tím, jak řešit nezaměstnanost, krizi samosprávných financí, problém
veřejné správy atd. a na agonii pozdního kapitalismu neměli ani času
ani chuti čekat. A Josef Macek byl "efektuál".
Josef Macek byl vášnivým, vysoce erudovaným a obávaným diskutérem.
Odborné a politické polemiky vedl v různých směrech, s různými lidmi, v
parlamentu, v tisku, ve škole, uvnitř své sociálnědemokratické strany.
Zvláště věhlasné a dodnes aktuální jsou Mackovy polemiky o vzdělávání a
školství, o vadách a reformě demokracie, o socialismu a sociální politice,
o interpretaci Masarykových myšlenek. Pro ilustraci z prací Josefa Macka
připomínám alespoň Školské kapitoly (1940), spisek Parlament zevnitř
(1933), Dědictví marxismu (1955) a články Hospodářské názory T. G.
Masaryka (1930) a K Masarykově České otázce (1949) je to poslední článek
J. Macka uveřejněný v českém tisku před jeho odchodem do exilu, který lze
považovat za svého druhu jeho duchovní odkaz.
Největší a trvalý význam měla polemika Josefa Macka s profesorem národního
hospodářství, ministrem financí v šesti vládách a guvernérem Národní banky
Karlem Englišem. V období první republiky polemiky mezi nimi byly více
než 15 let osou českého ekonomického myšlení. Engliš měl zázemí na Masarykově
univerzitě v Brně, Macek na Vysoké škole obchodní v Praze. Proto se v odborné
literatuře píše o dvou pólech české meziválečné ekonomické vědy. Ale byl
Josef Macek skutečným protipólem Karla Engliše?
Oba byli v podstatě vrstevníky, i když o 7 let starší Engliš v řadě
životních kroků měl před Mackem vždy několikaletý náskok. Oba se narodili
v chudých rodinách, v obdobném národnostním a sociálním prostředí provinčního
maloměsta. Oba vzešli ze stejné líhně českých národohospodářů na české
univerzitě v Praze, jen Engliš více zažil Bráfa, a Macek Grubera. Oba patřili
po vzniku ČSR v r. 1918 k našim nejvýznamnějším národohospodářům a vynikajícím
znalcům světové ekonomické literatury, ale zatímco vědeckou prioritou Engliše
bylo obohatit ekonomické myšlení doma a v zahraničí vlastní originální
teleologickou teorií, Macek své hlavní poslání viděl v otevření českého
ekonomického myšlení novým světovým proudům, zvl. Keynesovi. Vysokoškolská
katedra byla pro oba hlavní životní drahou, ale jejich teoretická východiska,
metody zkoumání, teoretické závěry a praktícká doporučení byly zásadně
odlišné. Engliš vystupoval z pozice sociálně cítícího liberála a byl spolutvůrcem
vládní hospodářské politiky. Macek jako poslanec sociální demokracie patřil
k hlavním opozičním kritikům vládní hospodářské a finanční politiky Engliše
a jeho následovníků. Při tom oba patřili jak k rozhodným stoupencům Masarykovy
humanitní demokracie, tak ke kritikům neduhů společnosti založené
na tržní ekonomice. Ale rozcházeli se v hodnocení podstaty a příčin těchto
neduhů, v pojetí úlohy státu a sociální politiky při vymezování cest a
prostředků k překonávání krizových jevů a chudoby. Macek a Engliš byli
tedy v jistém slova smyslu skutečně protipóly.
Čtvrt století probíhající polemika mezi Mackem a Englišem začala v
roce 1923 střetem v otázce stanovení nájemného (!). Pokračovala výměnou
názorů o pojetí sociální politiky. V roce 1926 novým předmětem sporu se
staly ceny, důchody, daně(!). O rok později dalším tématem polemiky byl
státní rozpočet (otázka školného aj.!!) V roce 1930 na pořad přišly otázky,
spojené s hodnocením krize a překonáváním jejich důsledků. Tato polemika
trvala prakticky po celá 30. léta, měla řadu fází a podob a dotýkala se
velké škály otázek. Uvedu alespoň jednu práci J. Macka z té doby Cesta z
krize (1935). Poslední etapa polemiky proběhla po osvobození a týkala se poválečného
uspořá dání ekonomiky a společenského života v ČSR. Na rozdíl od Engliše
J. Macek nejen připouštěl socializaci, zavedení plánovitého hospodářství,
ale přímo nastoloval a řešil otázky socialismu všedního dne. Ale v té
době již hlavní ostří polemiky nesměřovalo proti Englišovi, nýbrž
proti politickým záměrům a krokům komunistické strany.
Politickým vyvrcholením této polemiky byl úvod žáka Josefa Macka, J.
Habra v Kadlecově " Kritice Engliše a jeho hospodářských soustav" (leden
1948!!) "... svět je plný paradoxních situací. Tak jsme svědky toho, jak odpůrce
Englišův a průkopník pokrokové ekonomiky u nás, profesor Macek, je zatlačován
do pozadí v socializující společnosti, jejímuž vzniku ideově napomáhal,
kdežto profesoru Englišovi, jenž svým učením a vlivem rozšíření moderní
ekonomiky u nás spíše brzdil, se dnes dostává - aniž změnil své základní
názory, aniž změnil zásadní vědecké stanovisko, jež z něho činí
apologetika liberalismu, - nejen vysokých poct, avšak - což je pikantní
- i sluchu
u určitého druhu socialistů", napsal tehdy J. Habr.
Únor 1948 rázně a natrvalo ukončil polemiku Macka s Englišem a oba
je krátce po sobě vyhnal z české vědy a veřejného života, z českých škol
a knihoven, z hlav studentů a odborníků. Engliš ještě v únoru 1948 rezignoval
na funkci rektora UK a odešel do ústraní. Uchýlil se do rodné Hrabyně vedle
slezské Opavy a tam strávil v chudobě a pod dohledem STB zbytek života.
J. Macek sice přežil prověrky poúnorových akčních výborů, ale stal se terčem
narůstající šikany. Na jaře 1949 přestala vycházet Naše doba. V listopadu
1949 v časopise Nová mysl vyšel úvodník Zvýšit bdělost a ostražitost vůči
nepřátelům socialistické výstavby a článek Oty Šika Reformismus v
politické ekonomii, který nevybíravými slovy zkritizoval názory J. Macka a
obvinil ho ze zrady. To už probíhala masová zatýkání a 21. 12. byl zatčen
jeho někdejší blízký spolupracovník národní socialista J. Hejda. Josef
Macek se již dále nerozmýšlel a o vánočních svátcích 1949 s manželkou
za dramatických okolností opustil ČSR a do vlasti se již nikdy nevrátil.
V emigraci to profesor Macek neměl lehké. Několik dnů po odchodu z
ČSR musel čelit udání o kolaboraci s komunisty. Napsal ho jeho bývalý kolega
z VŠO, profesor J. Novotný, který neuspěl v poúnorových prověrkách a emigroval
již na jaře 1948. A když se J. Macek dostal do USA v roce 1950, materiálně
neměl nikdy na růžích ustláno, přestože pracoval na vysoké škole. Kromě
toho trpěl malichernými spory mezi členy Rady svobodného Československa,
jejímž členem několik let byl. Ale ani za těchto okolností nesložil ruce
do klína. Především psal. Některé práce se mu podařilo vydat, jiné čekají
dosud na svého vydavatele. A s napětím sledoval vývoj doma, věřil že k
obrodě dojde, ale, bohužel, už se jí nedočkal.
Co napsat na závěr?
O profesoru Mackovi toho zatím bylo napsáno velice málo. Několik článků,
malá brožura v Olomoucké universitě, dvě tři kapitoly v kontextu dějin
ekonomického myšlení. A z jeho díla v posledním desetiletí vyšlo jen jeho
Dědictví marxismu. Přitom Josef Macek stojí opravdu za důkladné studium.
Byl vynikajícím pozorovatelem, analytikem, dovedl přesně definovat vady
politického systému a cesty nápravy. A dá se říci, že v lecčems předběhl
svoji dobu jako průkopník sociální ekonomiky a politiky, sociálních vynálezů.
A v argumentaci Mackovy polemiky s Englišem máme před sebou vysoce aktuální
zdroj inspirací i pro naší dobu.
Vladimír Seidl, CIKS