Co je sociální politika?

Nesnáze s definicí sociální politiky mohly by se přirovnati ke Scylle a Charybdě: S jedné strany hrozí definici sociální politiky, že ztroskotá nebo rozplyne se v definici politiky vůbec, s druhé strany příliš zúžená definice sociální politiky objevila by se nedostatečnou k zahrnutí všech směrů a názorových odchylek mezi sociálními politiky, takže by sociální politik jednoho směru mohl tvrditi o stoupenci jiného směru, že není sociálním politikem tak jako jsme tomu zvyklí v polemikách mezi socialisty různých směrů, že si navzájem upírají "charakter socialistický".
Jak sdělat definici sociální politiky, aby připouštěla různost směrů, ale aby přece všechny tyto směry měly něco společného, co je odlišuje od politiky protisociální nebo nesociální? Zdá se nám, že když takto se otázka položí, není možno na ni odpověděti.
Politikou  rozumíme snahy po změnách společenského zřízení prostředky společenskými (např. veřejným míněním, dobrovolnými nebo nucenými organizacemi, zákonem nebo státní správou atd.)
Politikou sociální rozumíme takovou politiku, při níž by členské (funkční) zájmy lidí ve společnosti byly uspokojovány způsobem trvale prospěšným celku. Politikou nesociální nebo protisociální rozumíme politiku, která by určitým činitelům přinášela víc prospěchu, než by oni jako členové společnosti za svou společenskou funkci zasluhovali. Členstvím totiž nerozumíme pouhé přináležení k nějakému počtu nebo nahodilému shluku jedinců, nýbrž sounáležitost organisační, čili funkci společenské části v společenském celku.
Funkce (společenská) může býti definována jakožto činnost, která ztělesňuje a vyjadřuje myšlenku sociálního účelu. Podstata funkce je v tom, že jednající nevykonává ji pouze pro svůj osobní zisk nebo sebeuspokojení, nýbrž uznává, že jest za její plnění odpovědný nějaké vyšší autoritě, tak praví anglický myslitel R. H. Tawney (The Acquisitive Society, Londýn, 1921, str. 9)
 Jak patrno z tohoto pojetí, může člověk pochopit svou společenskou funkci teprve, když pozná a uzná určitý společenský účel. Člověk např. nepozná svou funkci v národě, nepozná-li a neuzná-li určitý cíl národního celku, národní organisace. Teprve poznáním a uznáním společenského účelu dostáváme se k pochopení a k přijetí nebo odmítnutí své funkce.
Jednotlivec nebo skupina, která neuznává účelu celku, v němž tvoří sama část, neuznává přirozeně také nějakých svých funkcí a závazků, jež by z ní plynuly. Lidé, kteří neuznávají účelu národa a neuznávají tudíž také své funkce v něm, necítí povinností k národu, ani zvláštních povinností k příslušníkům jeho, a chovají se k nim jako k příslušníkům kterékoli rasy cizí. Lidé, kteří neuznávají účelu lidstva a tudíž neuznávají nějakých svých funkcí v něm, necítí zvláštních povinností k lidstvu nebo k lidem, a chovají se k nim jako ke zvířatům nebo rostlinám - podrobují si je k službě, abychom to řekli truchlivou definicí "politiky" dle profesora Wiese.
Politika nesociální nebo protisociální je ta, která odmítá podřídit se účelu daného celku společenského: buď ho vůbec nechápe, nebo neuznává pro sebe za závazný. Jest to politika, provozovaná jednotlivci nebo skupinami, které svůj zájem staví nad zájmy ostatních, a považuje ostatní jen za nástroj k svým samostatným účelům.
Mezi politiky sociálními mohou býti o témž předmětu velké názorové odchylky, aniž by některé z nich zasluhovali označení "politika nesociální". Vždyť mohou býti velké spory o podstatě společenského účelu i o prostředcích, jimiž by se k němu mohlo a mělo pracovati.
Účely sociální jsou si nadřazeny nebo podřazeny dle rozmanitých kriterií, jež jest nesnadno mezi sebou srovnat. Na příklad účel politické strany a církve, vědecké nebo politické organisace a rodiny, národa a odborové organisace atd.
Jaké problémy vznikají jednotlivcům i skupinám při zkoumání samotných účelů společenských, při rovnání účelů různých celků společenských v jistou stupnici, co problémů vzniká při zkoumání způsobilých prostředků k dosažení účelu jednoho, tak aby jiným účelům to neškodilo, co úvah a růzností názorových může vzniknouti o tom, zda je vhodno použít určitého prostředku (jinak způsobilého) v dané době a na daném místě! Jen jednu zásadu bychom zde mohli zdůraznit, že účel celku užšího nesmí překážet účelu celku širšího (účel rodiny a národa, obce a státu, účel národa a účel lidstva). Náš duch žádá jednotu také v účelech životních, jednotliveckých i sociálních. Nejvyšší účel sociální je účel nejširšího sociálního celku, kterým je lidstvo. V lidstvu jsou obsaženy národy jako členové. Konflikty jejich zájmů dlužno řešit jako spory členů, při čemž měřítkem jest jejich funkce.
Naše definice sociální politiky praví, že sociální politika hledí uspokojiti členské zájmy jednotlivců a skupin způsobem trvale prospěšným celku.
Jaké spory názorové i zájmové vznikají v praxi také mezi lidmi, kteří uznávají určitý cíl určitého společenského celku, ale nemohou se dohodnout o svých funkcích v něm a o zájmech, odpovídajících jejich funkcím? A sociální politik má tyto zájmy správně pochopit a spravedlivě posoudit neboť je má uspokojit způsobem trvale prospěšným celku.
Jak patrno, není politika sociální ani v theorii ani v praxi činností příliš jednoduchou, i když ji rozeznáváme od politiky nesociální.
Ku konci bylo by záhodno uvážit rozdíl sociální politiky a socialismu. Někteří socialisté i nesocialisté snaží se tyto pojmy postavit co nejpříkřeji proti sobě.
Činí-li tak někteří socialisté, můžeme být jisti, že líčí sociální politiku jako mastičkářské zlepšování nevyléčitelné soustavy soukromopodnikatelské. Naproti tomu socialismus dle nich je vědecky správnou radikální operací, se kterou se nesmí váhat a která se nesmí dělat polovičatě.
Staví-li socialismus a sociální politiku příkře proti sobě někteří nesocialisté, můžeme se od nich dovědět, že socialismus jsou fantasie hladových anebo duševně nenormálních jednotlivců, jež se sice rozšířily jako duševní nákaza, ale k ničemu rozumnému nepovedou, kdežto sociální politika dle nich je vědecky správným léčením společenských neduhů, léčení však prý se musí provádět opatrně, poněvadž léky nejsou ještě vyzkoušeny a pacient by mohl být zabít příliš velkou dávkou léku třeba správného.
Aby dva pojmy mohly býti porovnány, musíme si býti jisti jejich obsahem. Jestliže však shora jsme seznali, jak neurčitým a sporným je pojem sociální politiky, co teprve říci o pojmu socialismus ?
Ale nechceme se otázce vyhnout, pokusíme se na ni odpovědět alespoň podmínečně: Jestliže se socialismem rozumějí snahy po takovém společenském zřízení, jež by neznamenalo vykořisťování lidí lidmi, anebo hromadné, institucionální požívání důchodů z cizích zásluh pak sociální politika je totožná se socialismem.
Jenže v politické praxi se velmi zřídka vyskytují stoupenci socialismu takto mlhavě a negativně určeného. Obyčejně každý socialista klade důraz na určitou positivní soustavu  společenského zřízení, již považuje za ideální. Socialismus a tyto socialistické soustavy mají se k sobě asi tak jako náboženství a náboženské vyznání (každé přirovnání kulhá). V socialismu i v náboženství vyskytují se lidé, kteří jsou nadšeni pro všeobecný konečný cíl, ale nemají smyslu pro nějaká dogmata, obřady a vnější organisaci, odznaky atd. Jsou to lidé nábožensky cítící, ale  - bez vyznání, tj. nepatří k žádné skupině s určitou soustavou dogmat a obřadů. Naproti tomu jsou v náboženství i v socialismu lidé bigotní, pobůžnůstkáři (nemusí to být pokrytci), kteří vidí smysl náboženství právě ve zvláštních dogmatech, frázích, obřadech a odznacích. Pro ně náboženství nebo socialismus nejsou nic církev a partaj všechno. Místo nábožensatví mají katechismus, místo socialismu program strany. Mezi těmito dvěma krajními druhy (z nichž druhý je ovšem mnohem početnější) vyskytují se také lidé nábožensky založení, kteří církev považují pouze za účelné vnější zřízení k sledování společných účelů, jako je na př. vydržování časopisů nebo místností k náboženským schůzím, jinak jsou si vědomi, že tato vnější organisace (církev) nikoho spasit nemůže. Podobně jsou také mezi socialisty nečetní jednotlivci, kteří mají přesvědčení: Hnutí je všechno, strana není nic. Jsou však nicméně členy politických stran, které považují za sociální útvary, nutné k tomu, aby se vyjádřila a uplatnila společná vůle lidí, kteří toho času mají přibližně stejný politický program. Tito socialisté neztotožňují socialismus s barvou svého karafiátu, nebo svého praporu, ba ani s programem své strany, který bývá zhotoven spíš se zřetelem k nejnechápavějším nečlenům strany, neboť ty má přitáhnout.
V politické praxi však nejedná se o to, aby byly prováděny debaty o různost politických vyznání, nýbrž obyčejně záleží na tom, zda-li příslušníci, třebas různých skupin politických, přijmou nebo aspoň většinou prosadí určitá politická opatření, na příklad nedělní klid, daň z válečného obohacení apod. Tu se stává, že jedna skupina socialistická přikloní se k některé skupině nesocialistické, a jiná socialistická k jiné nesocialistické. Ani radikalismus nebývá rozdělovacím znakem socialistů od nesocialistů, neboť přihází se, že některá skupina socialistická je méně radikální než některá nesocialistická.
V běžné mluvě obyčejně se rozumí pouhým sociálním politikem člověk, který zásadně přijímá dnešní řád soukromopodnikatelský a hledí na něm provést jen dílčí změny, anebo soudí, že je chyba jen v tom, že lidé zneužívají společenských zařízení, jež jsou v podstatě dobrá, takže by stačilo nekrást, nedefraudovat, poctivě platit dluhy, dodržovat smlouvy atd., aby bylo na světě tak dobře, jak jen může být. Socialistou se pak v obyčejné mluvě rozumí člověk, který považuje dnešní společenský řád za zásadně pochybený, a proto považuje za nutno změnit některé základní jeho zásady ať v oboru mravnosti, práva, výchovy nebo hospodářské jeho organisace. Socialista dle tohoto běžného pojetí nemá naděje, že by ze života společenského zmizela hromadná křivda, kdyby se nekradlo, nedefraudovalo atd., poněvadž dle něho krádež dnes je v některých případech stejně nejistým mravním pojmem, jako některé druhy vlastnictví. Socialista tedy, i když souhlasí se všeobecnou zásadou nekrást, žádá také někdy nevlastnit. A že to není zcela absurdní požadavek, vidět z toho, že některé věci nebylo a není dovoleno vlastnit také dle právního řádu zcela nesocialistických.
Mohli bychom tedy shrnout výsledek této úvahy asi takto:
Sociální politika je snaha po změnách společenského zřízení prostředky společenskými tak, aby členské zájmy lidí ve společnosti byly uspokojovány způsobem trvale prospěšným celku. Sociální politika není obor nebo oddíl politiky, nýbrž způsob, směr nebo hledisko, které by mělo pronikat veškeru politiku, ať t. zv. hospodářskou, ať t. zv. kulturní, v politice hospodářské pak všechny její obory zemědělský, průmyslový, obchodní i dopravní (když už se tak obyčejně dělí), úpravu výroby i rozdělení statků, organnisaci hospodářství soukromého i veřejného.